Začínáme vás seznamovat s nejzajímavějšími režiséry představenými letos na filmovém festivalu v Cannes. Pod naší pozorností se ocitnou nejen účastníci hlavní soutěže, ale také režiséři z mimosoutěžních sekcí. Začneme Italem Lucou Guadagninem, kterého mnozí znají díky úspěšnému filmu Dej mi své jméno s Timothéem Chalametem a Armiem Hammerem.

Je těžké tomu uvěřit, ale letos Luca Guadagnino poprvé přiveze svůj film na festival v Cannes. Avšak na druhou stranu to je logické: Dej mi své jméno získal věhlas v Berlíně, Suspiria byla uvedena v Benátkách, teď je na řadě Cannes. Ital zkusí dobýt náročné publikum hlavní světové filmové události krátkým filmem, který bude uveden v rámci sekce Zvláštní promítání. Film se jmenuje The Staggering Girl, a nehledě na svoji 35minutovou délku, vzbuzuje velký zájem díky svému hereckému složení: Julianne Moore, Mia Goth, Kyle MacLachlan, Alba Rohrwacher. Hlavní postavou filmu je italsko-americká spisovatelka z New Yorku, která přijíždí do Říma, aby se starala o nemocnou matku.

Nezávislost je charakteristika, která se Lucovi Guadagninovi hodí nejlépe. Jde nejenom o princip jeho práce, ale také o režisérův názor na svět, který je zcela nezávislý od všech konvencí, kánonů a pravidel. On sám říká: „Mě více zajímá buřičská krása, než velká nádhera“.  Guadagnino vyrůstal v rodině učitele, nikdy nechodil na filmovou školu, ale od dětství snil o tom natáčet horrory, protože v 9 letech se zamilovala do Hitchcockova Psycha (což bychom před shlédnutím Suspirie ani neřekli). Jeho náchylnost k buřičské kráse se projevila již v mladém věku. V době, kdy byl členem italské komunistické strany, se Guadagnino rozhodl udělat rozhovor s pornoherečkou. Po tom, co redakce značně seškrtala jeho materiál, budoucí režisér kategoricky odmítl další spolupráci s nimi a zároveň i s jakýmkoli jiným tiskovým nakladatelstvím. Kromě toho Luca Guadagnino je dost upřímný. Neskrývá svoji homosexuální orientaci, a také se nebojí se negativně vyjadřovat o současných italských klasicích, když například nazývá filmy Mattea Garroneho „povýšenými“ a filmy Paola Sorrentina „pochybnými“.

Ve své tvorbě se Guadagnino drží kubrikovské koncepce: „originální nápady nejsou vždy ty nejlepší“. Pro nikoho není tajemství, že dva jeho v daný moment nejlepší filmy Oslněni sluncem (A Bigger Splash) a Suspiria jsou remaky – první na film Jacqua Deraye Bazén z roku 1969 s Alainem Delonem, a druhý na film Daria Argenta z roku 1977. Nicméně tyto remaky jsou velmi vzdálené od původních pramenů, čímž dokládají, že autorský styl je neoddělitelným atributem opravdového umělce. O jednom ze svých oblíbených Kubrikových filmů Barry Lyndon (který je zfilmováním románu Williama Thackeraye) Guadagnino říkal následující: „Mám rád knihu, ale film náleží Kubrikovi. To není ilustrace Thackeraye. Uvědomil jsem si, že Kubrik se nezajímal o originální příběhy kvůli kontrole“. Kontrola je podle jeho slov nutná především pro zmírnění narcisismu. Následování zájmů filmu a nikoli těch vlastních či zájmů filmového studia režisér považuje za jediný možný způsob, jak natáčet filmy.

Filmy Guadagnina jsou neoddělitelně spjaté s hudbou. Oslněni sluncem je příběh o rockové hvězdě (Tilda Swinton), která přijíždí do menšího lázeňského města, aby obnovila svůj hlas, zatímco hlavní postava filmu Dej mi své jméno Elio je velmi talentovaný klavírista. Celý soundtrack k Suspirii byl speciálně složen Thomem Yorkem, kterého jsme si mohli těžko představit v roli skladatele filmu. Nakonec další prací režiséra se má stát zfilmování alba Boba Dylana Blood on the Tracks z roku 1975. Není zcela jasné, jak má vypadat filmové zpracování rokového alba, ale to, že se snímek stane dalším festivalovým hitem, nevyvolává žádné pochybnosti.

Filmografie Lucy Guadagnina

• The protagonists (1999)
• Melissa P. (2005)
• Mé jméno je láska (2010)
• Inconscio italiano (2011)
• Oslněni sluncem (2015)
• Dej mi své jméno (2017)
• Suspiria (2018)